† 08. 12. 2011 | kód autora:
QqRaneb Hladová přání trochu jinak
Je tomu hezkých pár týdnů, co jsem při úklidu třídila stohy ručně psaných poznámek a chystala je do pěkného balíčku směr kontejner na recyklaci papíru. Náčrty vět, výkřiky do tmy, nejrůznější prapodivné kaligrafie, z nichž by prostě kálel pes. Nevyznali by se v nich ani všichni čtyři bohové chaosu dohromady. Ano, mé staré poznámky ke knihám, které se již dávno přetavily do podoby recenzí. Až na výjimky nešlo o nic peprného, spíše o horu sentimentálních vzpomínek. A jen tak se mi v hlavě uhnízdila vize, že dost bylo teoretických statí. Že nejlepší by bylo vyhlédnouti si vhodnou oběť a ukázat ji v rozpitvané verzi, předtím, než se všechny poznámky přetaví do podoby celistvého textu o knize.
Nápad to skutečně NEBYL špatný.
Jen měl několik háčků. Za hlavní z nich bych považovala slušné vychování. Přece jen, nehodí se ukazovat literární střeva bez souhlasu autora. Ono je to sice písmenko sem, písmenko tam, ale v literárním světě se přece jen zachovává jakési dekorum a pracovní poznámky se vyznačují akutním nedostatkem soudnosti a pudu sebezáchovy. Většina z nich není z podstaty věci zveřejnitelná.
Nakonec jsem se zamyslela nad vhodnými oběťmi a z aktuálně recenzovaných titulů spočinul můj zrak na Hladových přáních. Konec konců, autorku znám osobně, nedá se čekat, že by mi vynadala do ošklivých káčátek... stačilo se zeptat, doprovodit to varováním a souhlas na sebe nedal dlouho čekat.
POZN: následující text vychází z torz rozšířených asi po čtyřech sešitech, jednom vypraném poznámkovém bloku a několika papírech, ilegálně se potulujících ve sloze s účetnictvím. TAKHLE by vypadal, pokud bych všechny poznámky dala na jeden papír a do logické struktury k tomu.
A jen takové varování – pozor na případné spoilery. :)
Hladová přání
Stručný děj (wo co gou):
Jukata je schovankou Atalana, jednoho z nejmocnějších podmořských mágů – a důležitou součástí jejího světa je i Atalanova přítelkyně Zorena a její adoptivní syn Femorian, který "randí" s Atalanovou sestrou Kardeou (důležitá poznámka: tohle jsou ostatní významné postavy).
Jukatě se podařilo najít výsledek magického experimentu vydávající se za skřítka plnícího přání způsobem něco za něco (čti: přání za pár kapek krve). Protože je to malá holčička a připadá si zanedbávaná, dostává se rychle do koloběhu závislosti a ztrácí kontakt se svým okolím.
To je z toho docela nešťastné (když už si všimne, je zaneprázdněno vedlejšími produkty Jukatiných přání) a snaží se situaci řešit. Čarodějové postupně zjišťují, co se stalo, a snaží se to celé zastavit.
Žánrové vymezení:
S největší pravděpodobností následek autorčiných obskurních experimentů a mezisubžánrového křížení. Protože se vyskytují
- nepřehlédnutelné rysy konverzační komedie (dialogy mezi dospělými postavami, způsob, jak sipřihrávají repliky)
- dark fantasy prvky (kulisy)
- psychologické drama (Jukatina dějová linie)
- cosi extrémně těžko pojmenovatelného, co zavání tím lepším z Příběhů ze země Anthropos a některými silnějšími věcmi z Narnie (konečné řešení přízraků díky vyvolávání pocitu přirozeného štěstí)
!!!!!!!!ABSOLUTNĚ SE NEJEDNÁ O ČERVENOU KNIHOVNU ČI NĚCO ČERVENÉ KNIHOVNĚ BLÍZKÉHO!!!!!!! - součástí děje sice jsou vztahové peripetie mezi čtveřicí protagonistů, ale hlavní hrdinkou je ještě-ne-tak-zcela-dospívající-dívka a ONA je ve středu pozornosti. Vztahy jako takové i jejich problémy jsou spojené se světem dospělých, který je malé Jukatce v zásadě cizí.
Námětové vymezení:
Hladová přání mají podobné téma jako povídka Petry Neomillnerové, Zmetek z temnoty – holčička ignorovaná okolním světem začne vytvářet obludy, které ostatní ohrožují.
Zatím, co Neomillnerová vypráví příběh z pohledu zaklínačky Loty (tedy troubleshootera), pracuje s motivem odloženého dítěte tvořícího z hlíny "hračky", a žene to celé do co nejvyhrocenější situace, Tereza Matoušková se soustředí na postavu Jukatky a jejích emocí. Obludy vznikajá jako vedlejší produkt holčiččiny závislosti na "skřítkovi plnícím přání" a její troubleshooteři jsou lidé z bezprostředního dívčina okolí.
U Loty (jako vnitřně neangažované osoby) naprosto připadalo v úvahu zabití dítěte jako menšího zla a právě to (spolu s myšlenkou o tom, že zlo vychází ze zanedbání, přezíravosti a lhostejnosti) vede k emocionálnímu vnímání povídky.
V Hladových přání je Jukata obětí nedostatku času svých poručníků a "špatné společnosti". Celou záležitost řeší její blízcí, jejichž lhostejnost je jiného druhu – lhostejnost někoho, kdo má svých starostí dost, kdo sice pro dítě dělá to nejlepší, co ho napadá, ale nedochází mu, že to třeba nedělá nejlépe. Vnitřní akcent příběhu pak stojí na podobných emocích, jaké jsou zachyceny v Mementu nebo v My, děti ze stanice ZOO. Hladová přání nejsou syrová a nemilosrdná, ale spíše rodinná.
Jazykové vymezení:
Tereza Matoušková používá jednoduchou, přímočarou češtinu. Často staví na pro žánr nepříliš typických obratech, nebojí se použít nadsázku.
Po slohové stránce přepíná mezi zaujatým vypravěčem (na Jukatu zaměřené pasáže) a nezúčastněným, škodolibě se bavícím pozorovatelem. Občas to vypadá na latentní schizofrenii.
Stylově mám z knihy pocit, že něco podobného by mohlo vzniknout, kdyby se Petra Neomillnerová a C.S.Lewis spolu ožrali v hospodě a ještě pod obrazem spáchali spoluautorský projekt.
Tenhle postřeh je recenzně zcela nepoužitelný, protože většina lidí si představí pod označením C.S.Lewis "křesťanskou fantasy" a Hladová přání křesťanská nejsou ani stopově (na rozdíl třeba od Pána prstenů).
Také se nedá říct, že by Matoušková měla systematické rysy "C.S.Lewise zcela zesvětštěného" - pouze používá podobný styl rozpletení problémy a velice lewisovská je scéna Zoreniny pohádky. Paradoxně to ladí s drsnějšími prvky příběhu. Celé je to vlastně jen sotva postřehnutelný podtón typický pro Hladová přání. Asi to vychází z námětu a z tématu knihy, protože její ostatní tvorba tento nádech postrádá. Každopádně právě to v mých očích dělá z Hladových přání velmi zajímavou knížku.
Cílová skupina čtenářů:
Hladová přání původně vycházela jako povídka na pokračování na autorčině blogu. Cílovými čtenáři tedy byli především návštěvníci blogu a znalci jejích předchozích povídek a podmořských novel.
Hladová přání počítají s čtenářem, který ví, že se text nesmí brát smrtelně vážně, a že mixování situační komiky se může naprosto v klidu střídat se zcela seriózními mrazivými pasážemi – a kterému nepřijde divné, že se tak děje.
Jako ideálního čtenáře vidím dívku ve věku 13 – 16 let, bez klasického literárního vzdělání, aktivně čtoucí, se spíše odtažitým vztahem k "literárním trendům" typu Stmívání – a dítko elektronického věku. :)
Serious-meter:
Jak moc jsou Hladová přání myšlena vážně? - To je dosti dobrá otázka.
Především, Tereza Matoušková není NECHTĚNĚ vtipná. Prolínání vážně míněných a nevážných scén je autorský úmysl. Takže je důležité se přenést přes bezprostřední sousedství emotivně vypjatých drasťáků, které se v průběhu odstavce přesmyknou na situaci jako prchlou ze sitcomu.
TOHLE ale není problém, napřed to sice škube v zorničkách, nicméně člověk si zvykne vcelku rychle. Průšvih je následující: "komické situace" v Hladových přáních dělíme na zábavné, rušivé a na zabití. A "no, ale jako proč ne".
Zábavné je, když se Femorian snaží utěšovat Kardeu, jejíž šatník padl za oběť hlodavcům a flakon s voňavkou byl obohacen o tchoří extrakty.
Rušivé je, když Atalan se Zorenou řeší anální kolíky, štěňata a zlé královny.
Na zabití je, když dojde ke scéně Femorian, Atalan a válec s potvorou. Nebo když Atalan Kardee radí ohledně utužování vztahu.
(Ano, rušivé a na zabití mohou být často dokonalé a dokonale napsané situace, které se však tlučou s příběhem. Zejména ty na zabití v textu působí jako kopnutí do koulí.)
A "no, ale proč ne" je, když čarodějové pobíhají po lese a vyřvávají podmořskou obdobu vánočních koled, protože to zabírá proti obludám. Autorka tohle zvěrstvo naštěstí podchytila dostatečně dobře na to, aby bylo akceptovatelné a všeobecně přijatelné.
Hodnocení:
82% podle elinoří stupnice =)
Není to TAK dobré jako povídka z Dálnice ke všem čertům, ale je to podstatně zajímavější než Kdo se bojí mauší, Kdyby byl příběh víc sladěný a vypilovaný... =)
† 08. 12. 2011 | kód autora:
QqRMúza recenzentova se obejde bez lyry, svitků s poezií či divadelních masek. Stačí jí jehly. SPOUSTA jehel. Místo rajcovní tógy nosí ještě rajcovnější bílý laboratorní plášť a rozumný člověk radši ani neuvažuje, co má pod ním.
Jenže pozor! Než začnete uvažovat o lehkých děv(k)ách, pochopte, že se více než domině (či dokonce subince) podobá vyšetřovatelce tajné služby s ne právě pozitivní pověstí.
Pochopitelně, má to svá "ale". Dá se říct, že mezi recenzenty a autory/nakladateli panuje stav ozbrojeného příměří. Autoři (a nakladatelé) chtějí být chváleni. To je pochopitelné. Co je ovšem méně pochopitelné, jsou situace, kdy něco zvrtají a chtějí být chváleni i za to.
Jejich pohled na věc popsal nejlépe Johann Wolfgang Goethe v následující básni:
Byl u mne chlap a byl můj host;
jídla jsme oba měli dost;
co denně mívám, já mu dal,
a host si řádně dopřával
krmí a zákusků rozličných.
Apak, když naplnil si břich,
ten čert navštívil souseda
a dal se do mého oběda:
"Polévce scházelo koření,
vínu zas síla, tuk pečeni -"
Urážky mě bolí!
Ach krucielement!
Vyžeňte ho holí!
Je to recenzent!
Čtenáři a recenzenti to vidí trochu jinak.
Nikoho z nich nezajímá, jestli si autor – který je nechá ujídat z vlastního talíře – na svých blafech pochutnává. Zajímá je pouze, zda výsledná krmě dokáže svou lahodností vyrazit dech, nebo zda po požití následuje těžký břichabol. Spíš než než o sousedské klevetění (přestože česká fantazácká scéna je malým rybníčkem) se jedná o aktivitu podobnou působení "food kritika", jehož úkolem je především hodnotit kvalitu pohostinských zařízení a pomáhat lidem s výběrem.
Na druhou stranu, jeho úkolem NENÍ krizitovat, rozhodně ne za každou cenu a způsobem ostrovtipným. Pokud si to dílo zaslouží, negativní hodnocení je na místě. Ovšem podložené fakty, ne pouhým osobním dojmem. Pak by, nedej Bože, mohlo dojít k dštění ohně a síry na hovězí na houbách, v kterém – ach, jaká ohavnost! – byly houby!
(To stejné ale platí i u oslavných serenád na knihu. Chválit jen proto, že se mi něco líbí, můžu na blogu, v recenzi musím vše podložit důvody. Každému se totiž líbí něco jiného, někdo rád holky, jiný upí... vdolky.)
Panuje obecná představa, že negativní recenze znamená automaticky u vydavatele problémy, a že ti, co píšou převážně pozitivně, tím vykonávají rektální alpinismus. Stejně tak se ale dá říct, že psát recenze plné humoru a sarkastických poznámek, jakou újmou byla kniha na duši pisatele, je podbízení se čtenářům, kteří podobné jízlivosti často milují.
Jediný rozumný přístup je takový: pište, jako by recenzi po vás měla číst inkviziční komise, a chtěla vyargumentovat, proč tvrdíte, co tvrdíte. Ať už tvrdíte cokoli.
V následujících řádcích hodlám shrnout deset tezí, jak by měla vypadat dobrá (ehm... jiná než příšerná) recenze. Nejedná se o soubor nějakých dogmat, spíš čtenářských postřehů, které se mi podařilo spáchat po celou dobu, co čtu nejrůznější recenze v nejrůznějších médiích. Postřehů, kterými se při psaní i řídím.
Zaměření na téma "jak zaujmout normálního čtenáře" zde nenajdete – jednak na toto téma byla napsána spousta článků osobami mnohem povolanějšími, jednak podle skromného elinořího názoru je normální čtenář mýtický tvor, stejně jako jednorožec či olgoj chorchoj. O všech třech se hodně namluví, existují stohy návodů k jejich ulovení... a zdá se, že ani jedno z toho nikdo nikdy prokazatelně neviděl.
1. Recenzentovým úkolem je čtenáře seznámit s knihou.
Jinými slovy, cílem recenze je seznámit člověka z knihou a poskytnout mu dostatek vodítek, aby usoudil, jestli si ji chce přečíst, nebo ne.
Jestli by se mu mohla líbit, nebo ne.
Jestli... a tak dále.
Recenzent ví, co je kniha zač. Je schopný ji zasadit do širšího kontextu, srovnat s ostatními daného žánru a subžánru. Jeho úloha je úlohou průzkumníka. Nepíše PR článek ani "co-to-ten--pustil-do-světa". Zprostředkovává kontakt.
2. Recenzent neprozrazuje čtenářům děj.
Není jediný důvod to dělat. Děj totiž čtenáře nezajímá. Opravdu, ani trochu. Pokud tedy nepíše zápis do čtenářského deníku na knihu, kterou nečetl, a nepotřebuje zakamuflovat v zájmu dobré známky své opovrhování povinnou četbou.
Ano. Děj je něco, co patří do knihy, a vykecat všechna překvapení předem je podlé, nečestné a nesportovní. Člověk tím navíc ztrácí důvod si knihu přečíst. Všechna tajemství (či jejich naprostá většina) mu již byla odhalena, proč tedy ztrácet čas nad již poznaným?
3. Recenzent neříká pouze vlastní názor.
Čtenář se od něj nedočká necílených superlativů či neodůvodněného zatracování. Recenzent zná žánr, je schopný odhadnout autorovy úmysly i cílovou skupinu, dokáže rozpoznat cíle knihy – a podle toho se zařídí. Tvrzení se snaží konkrétně doložit a zdůvodnit.
Ať už jde z proudem či proti proudu, dokáže ve svém textu ukázat, proč tvrdí to, co si myslí. Vlastní názor je fajn a nikdo proti němu nic nemá. Ale odvaha říct, co si myslím, ještě neznamená, že nemám pravdu a že dokážu čtenáři něco konkrétního říct. Kulinářskou metaforou: když v textu stojí, že grilovaná ryba byla příšerná, neřekne to naprosto nic. Mohla totiž být příšerná na sto tisíc způsobů – spálená na uhel, překořeněná, nepropečená... čtenář nechť si dosadí dle vlastní fantazie.
Když se ale pohoršuje nad kvalitou ryby, protože tuňák byl uvnitř růžový – jednak tím vymezí svůj náhled, jednak dá každému možnost usoudit, jestli je tato příšernost podle něj skutečně příšerná.
Stejně tak je úžasné mezi výkřiky o luxusnosti a úžasnosti předloženého pokrmu konkretizovat, proč si to recenzent myslí. Recenze nemá dát čtenáři prostor pro cvičení z dojmologie, ale poskytnout mu co nejpřesnější fakta.
4. Recenzent nevaří z vody.
Opakuji to znovu, ještě jednou, a budu to opakovat neustále. Recenzent by měl vědět, o čem píše. Pokud neví, je jeho povinností tuto znalost získat či nějakým inteligentním způsobem obejít. Ovšem ve chvíli, kdy se spoléhá na nepotvrzená fakta, koleduje si o průšvih. Stejně jako autor článku, který si dostatečně nezpracuje podklady, nezabrání mu to napsat článek – a pak se diví.
I když je text určený naprostým laikům, neuškodí jej dát dohromady způsobem, nad nímž nebudou do věcí zasvěcení dostávat záchvaty smíchu. Ne, pokud to není naprosto nutné a nesnažíte se maskovat zásadní otázky národní bezpečnosti. I tak je ale dobré nechat podobné konspirace na mužích v černém, na rozdíl od většiny recenzentů jsou v oblasti kamuflování profíci.
5. Recenzent vychází z precedentu, že jeho vztah ke knize nikoho nezajímá.
Ano, je to hořká pilulka, ale jestliže si po přečtení recenze vybavuji především jak se jejímu autorovi kniha zamlouvala či nezamlouvala, je něco špatně. Tyhle věci patří na blog, případně do osobní variace na show Winfrey Oprah. Čtenáře ale motivuje potřeba zjistit si o konkrétní knize něco víc – a nic jiného.
Pochopitelně, recenze je subjektivní publicistický útvar. Ale to je dáno tím, že recenzent, jeho životní náhledy a zkušenosti, literární preference i osobní rozhled, slouží jako filtr pro informace. Ve všem ostatním by se měl držet snahy o maximální objektivnost. Napsat, že větší ohavnost jste nenalezli nikde, ani mezi povinnou četbou, vytváří jistý obrázek – a především prostor pro smeč: "Hm, to toho autor recenze asi moc nepřečetl."
6. Recenzent čtenáři neříká, co se mu bude (a nebude) líbit.
Nejen, že to není zdvořilé, ale jedná se i o spolehlivý způsob, jak si pod sebou podříznout větev. Každý člověk je jiný, navíc elinoří přirozená reakce na "tohle si musíte přečíst!", "zaujme vás to!" či "takový hnus jste ještě neviděli!" je prosté povytažení obočí a nevinné slůvko: "Vskutku?" A zpravidla následuje o poznání vinnější sarkasmus.
7. Recenzent neprovádí rektální alpinismus.
A to nijak, nikomu a nikdy. Za žádných okolností!
Nepíše pozitivně proto, aby potěšil nakladatelství. Je v pozici relativně nezávislého zdroje informací a tu si musí podržet.
Nepíše to, co si myslí, že by čtenáři jeho webu chtěli číst, a nepodbízí se tak jejich vkusu. Nelze spáchat nic horšího, než tvořit rádobyvtipné články a být zábavný za každou cenu.
Nepíše tak, aby působil skvěle, inteligentně, moudře, prostě způsobem, že všichni jsou hňupové a on letadlo. Není přece Duke Nukem a nepotřebuje si zvyšovat hodnotu ega.
Naopak – píše podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, věci, za kterými si stojí, způsobem, který shledává tím nejvhodnějším. Pochopitelně takovým, aby byl v souladu s účelem recenze (tedy seznámit a informovat).
8. Recenzent nepodceňuje zpětnou vazbu.
Ta je důležitá, už proto, že poskytuje člověku možnost se nad sebou a svým směřováním zamyslet. Málokdo je schopný do světa pustit něco, co považuje za "epic fail", ovšem najít něco takového na vlastním, pracně vytvořeném textu, to je práce pro osobu extrémně hyperkritickou. Mít spolehlivé betareadery je velkou pomocí.
A to samé platí o čtenářích. Cizí oči vidí recenzi z jiného úhlu pohledu, a snáz postřehnou chyby, které autorovi úspěšně unikají. V takovém případě není na místě nadávat na ignoranty, ale zamyslet se, jestli náhodou na jejich postřezích není něco zajímavého a přínosného. Často bývá. A pokud se přece jen jedná o flame – i flame má své výhody. Minimálně vzbuzuje pozornost a může vést k inteligentní debatě (pokud se tedy recenzent udrží a nepřestane vystupovat věcně a kultivovaně).
9. Recenzent dodržuje pravidla českého pravopisu.
Jedním dechem dodávám: v míře, která neodporuje jeho nejlepšímu vědomí a svědomí, čímž narážím na přechylování jmen zahraničních autorek. To je ale jediný případ, kde se dá polemizovat, zda přece jen... ve všech ostatních platí – a to bezpodmínečně, bez výjimky – že existují jazykové normy a ty se dodržují. Nábodeníčka dlouhá či krátká, interpunkční znaménka, i/y, s/z a další podobné lahůdky nemají se světonázorem a svědomím nic společného. O estetických kritériích si každý může myslet své. Ale jestliže není v záloze dobrý argument typu "ty autorky se tak nejmenují a samy by své jméno nepoznaly!", platí "líbit se ti to nemusí, dodržovat to musíš!".
10. Recenzent se snaží, aby jeho jméno fungovalo jako... značka.
Značka a záruka kvality. Důvod, proč číst jeho články – protože umí psát dostatečně zábavně, fundovaně, a fungovat jako relevantní zdroj informací. Měl by být pro čtenáře webzinu zárukou, že když ztratí minutu, dvě, tři... pročítáním jeho textů, nebude to promrhaný čas. Důvodem, proč se budou vracet, přestože nebudou nezbytně nutně hledat konkrétní informace o konkrétní knize...
A takové věci dokáží – mimo jiné – pohladit ego. Naprostá většina recenzentů se totiž k jiné další odměně nedostane.
† 08. 12. 2011 | kód autora:
QqR
Políbila jej Múza. Poetické slovní spojení vyjadřující okamžik vrcholné umělecké inspirace, stavu, v kterém je autor zbaven zbytečných zábran a může se ze všech sil vrhnout na tvorbu. Ale Múzy, ty jsou z principu stvoření nadmíru přelétavá. Snad je lépe ani nevědět, co s nimi mnoho spisovatelů provádí v ústraní své pracovny. Stačí zvrhlé teorie recenzentovy, který musí výsledek snažení přečíst a řádně zhodnotit...
Ale vraťme se od kousavé lyriky zpět k sérii článků o recenzování. Po dvou spíše obecnějších úvahách bych se ráda zaměřila na konkrétní problémy, které se mohou při psaní recenzí vyskytnout.
Prvním je titulek. Říká se, že čím je výraznější a poutavější, tím má větší šanci uspět. Zaujmout čtenáře a přitáhnout ho k recenzi. A v neposlední řadě titulkování je, po překonání počátečního ostychu, zábava. Vymyslet takový, který charakterizuje knihu a nepůsobí násilně, je docela náročné cvičení mozku.
I proto se většina seriózních webů omezuje na jméno autora a název dílam kterými se nedá nic zkazit. Mají pro to své důvody. Normální čtenář při pohledu na skvost typu "Martina Šrámková v edici Pevnost kráká jako nenažraný krkavec" necítí zaujetí, ale znechucení. Snad se podívá, jaký text se pod takovým titulkem skrývá, ale spíš získá averzi na recenzenta i webovou stránku. Po informacích půjde pídit jinam, a web oslaví slavné vítězství dravého přístupu k věci. Jestliže si nadpisem získáte pověst hulváta, bude to chtít spoustu, spoustu velmi dobrých recenzí, abyste ji dokázali napravit.
Perex je několik prvních vět článku. Slouží jako vábnička, naznačuje, o co by mohlo jít – a že stojí za to obětovat nějakou tu minutku volného času. Neměl by být přehnaně dlouhý, adekvátní je zhruba 150 až 400 znaků. Naopak by se měl vyznačovat nápaditostí a vystihnout knihu.
Pokud jste se zároveň rozhodli psát "experimentálně", je čas na to čtenáře psychicky připravit. Právě lákání na jinou než konvenční recenzi může přitáhnout žádoucí pozornost, takže jestli si aspoň trochu věříte, zkuste to! Pokud zvládnete skloubit hlavní účel (totiž zprostředkovat kontakt s knihou, jejími světlými i temnými stránkami, čtenářským zaměření, atp.), můžete jenom získat.
Při psaní vlastní recenze se držte především toho, že text má mít strukturu jak po stránce formální (odstavce), tak myšlenkové. Skákat z jednoho nápadu na druhý po vzoru splašených králíků je věcí krajně produktivní.
Řiďte se především vlastní představou, co a jak chcete říct. Je ale dobré zohlednit následující body:
neposuzujete autorem zvolený námet, ale výsledek
Vyjadřujete se k fantasy o mladistvém poblouznění upíry? - OK, je to fantasy o mladistvém poblouznění s upíry. Můžete si o tom myslet své (třeba o nekrofilii a pedofilii), ale taky si to nechte pro sebe. Vaším úkolem je si především ujasnit, jestli z daného tématu vznikl dobrý příběh. Jestli autor odvádí práci tak, jak má. Jak dobře či špatně dopadá srovnání s jinými podobnými záležitostmi...
Kniha pro jedenáctileté holčičky romantického smýšlení BUDE zákonitě jiná než drsné military z postapokalyptického světa. A když něco není váš šálek čaje, ještě to neznamená, že se jedná o dno latríny.
Ověřujte si fakta. Nejlépe dvakrát, třikrát a křížem k tomu.
Zní to jako čirá paranoia, ale jestliže jeden ze zdrojů šíří dezinformaci, málokdy se bude vyskytovat v několika dalších.
A pokud cítíte neodolatelné nutkání vařit při psaní z vody, zvažte, jestli nebude lepší si nalít panáka, ubalit jointa nebo si šlehnout rudopísek. Všechno z toho je méně sebedestruktivní záležitost, než psát o neověřených faktech na základě dojmologie.
Když už chválíte nebo haníte, nemiřte do vzduchu, ale na konkrétní body.
Co se autorovi podařilo? Co se nepodařilo? A PROČ?
Vůbec "proč" je kouzelné slovíčko. Když si potřebujete dát dohromady myšlenky ke knize, neobejdete se bez něj. Dokáže jedinečným způsobem dokopat k hledání odpovědí a jejich zdůvodňování.
Takže se ptejte. Tak dlouho, dokud nedostanete odpovědi, s nimiž budete spokojeni. Autoinkvizice v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství. A kniha sice není nepřítel, její poznání se však bude hodit.
Usilujte o neutralitu a objektivnost.
Nejde o váš osobní vztah k recenzovanému titulu či k autorovi, pouze o zprostředkování čtenářsky užitečných věcí. Na nadšené ódy či zoufalé vytí máte blog – zejména v případě věcí silně subjektivní povahy.
Zbytek je, myslím, naprosto ukradený a záleží na každém, jak se s ním popere.
Napíšete tradiční stručné shrnutí?
Spácháte esej?
Lapíte Mpzu, odtáhnete ji do houští a pod hrozbou násilí přinutíte k nějakému originálnímu nápadu?
To už je jenom na vás. Na vás a vašich zkušenostech a odvaze.
V závěru byste se měli pokusit nějak shrnout předchozející řádky. A nezapomenout, že se zde hraje o vytvoření konečného dojmu. Strohým hodnocením sice nic nezkazíte (maximálně atmosféru recenze) a v zásadě je strašně fajn, ale lepší je spáchat recenzované knize přiměřenou tečku.
A abych nezapomněla – doufejte ve zpětnou vazbu. Ať už ze stran šéfredaktora (pokud píšete "někam výš"), jiných recenzentů či "pouhé" laické veřejnosti.
A když se jí dočkáte, nevyšilujte, že není pozitivní. Ve chvíli, kdy se učíte a na poli recenzentském děláte první krůčky, je každá rada dobrá. Potřebujete totiž znalosti. Znalosti, cvik a několikrát dostat přes čumák, abyste si vypěstovali přesné povědomí o tom, co a jak si můžete dovolit.
Mějte tedy v takovém případě všechny argumenty připravené v záloze – a místo, abyste dštili oheň a síru na primitivy, co se nesklání před majestátem vašeho jména, slušně diskutujte.
Snažte se obhájit vaše stanovisko, a snažte se zamyslet, proč je kritikovo stanovisko odlišné. Jaké jsou příčiny, jestli se jedná o kolizi různých názorů, samovolné prudění, a nebo jestli jste skutečně udělali botu. Každopádně na rozdíl od dětinského urážení se tento přístup posílí vaši sebejistotu, schopnosti a přidá vám pomyslné profi-body. A pokud jste tvor ambiciózní, budou se vám v budoucnu zatraceně hodit.
† 08. 12. 2011 | kód autora:
QqRAndělé. Bájní tvorové, kteří se čas od času vyskytnou na Legii, setřesou ze svých křídel náklad hvězdného prachu, a opět zmizí do dálav vesmíru. Zůstává po nich jen jedno, dvě dílka v TOP TEN, několik stoprocentních hodnocení – a cynické komentáře zkušených "legionářů", cože se to zase zjevolo za nádheru a zda se náááááááhodou nejedná o kolektivní halucinaci, protože jinak to snad není možné.
Sem tam se nějaký anděl i rozhorlí. Jat spravedlivým hněvem vůči kulturním barbarům, vzlétne do výšin literárních a z nich začne shazovat jeden brak za druhým do hodnocení. Nejlépe oblíbených titulů těch, co projevili zásadní nepochopení pro jeho předchozí osvětovou činnosti.
A než se zeptáte, co má tohle všechno – pro všechny vesmírné mocnosti – co dělat s recenzováním, rovnou naservíruji odpověď – TAK TAKHLE NE, MILÁNKOVÉ! Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi. A recenzent není žádná okřídlená poletucha, aby mu podobné excesy procházely.
Vaší prací je prezentovat knihu čtenáři. Umožnit mu, aby ještě před přečtením získal obrázek, takový, aby usoudil, jestli pro něj má smysl se hlouběji zajímat, či ne. Tváří tvář textu byste neměli ztrácet hlavu, budete ji potřebovat.
Na první přečtení to nešlo? Tak ještě je tu druhé a třetí. Podrobnější, pitvací. Čtenářské požitky jsou sice čtenářské požitky a jako takové mají své nezastupitelné místo, ovšem psát bezprostředně pod jejich vlivem je asi stejně spolehlivá metoda na úspěch, jako do sebe před začátkem recenzování polknout půllitrák absintu na ex. A když se nad tím tak zamýšlím, spíš bych riskovala to bratření se zelenou vílou.
Pochopitelně vám nikdo ne(za)brání v psaní nadšených ód o knize, která vám zcela sedla, na vlně čiré euforie a navíc slovy jako "geniální", "dokonalá", "skvělá", "její mistrovství se dotýká hvězd"... nikdo, pouze vaše soudnost. Nevyargumentované nadšení si nechte do soukromí. Pro rozhovory s kamarády. Na blog. Na facebook. Na Legii. Do komentářů k cizím i vlastní recenzi na webzinech. Na autorovy webové stránky. Více či méně vhodných míst je mnoho. Recenze tam nepatří. Ne, ne a ještě jednou NE! Protože účelem recenze je být ku pomoci čtenářům, ne ventilovat čiré nadšení!
(Ano, milé děti.
Jsou autoři, kteří píšou svá díla tak, jak má podle mě vypadat ideální kniha.
Jsou knihy, které považuji i z důvodů subjektivních za nepřekonatelné, skvělé, dokonalé.
Některé z nich dokonce recenzuji a mám v plánu recenzovat.
Ale věřte-nevěřte, psaní recenzí je špinavá práce, která ještě ke všemu snadno přejde člověku do krve. Takže, milá halucinace, roztáhni křídla a leť někam, kde na tebe budou i zvědaví...)
Hlavu není radno ztrácet ani v situaci, kdy nad knihou nechápavě vrtíte hlavou, váš čtenářský vkus se svíjí v agonii a nejvnitřnější já volá po několika kilech plastické trhaviny k adekvátnímu odpálení "onoho hnusu". Opět je potřeba přivolat na pomoc profesionalitu a vypudit anděla, tentokrát volajícího ke svaté válce za kulturní hodnoty proti Kacířské Ohavnosti.
Především si odpovězte, jestli si kniha podobný postup zaslouží, nebo zda vám jde "jen" extrémně proti srsti. Protože takový Harry Potter je o všem možném, za leccos může být po právu kritizován, za leccos stejně po právu vynášen až do nebes... ale třeba propagaci satanismu tam nenajdete.
Až se tedy příště usadíte za klávesnici s úmyslem recenzentským, přesně lokalizujte polohu vašeho anděla. Je dobré vědět, kde přesně poletuje. A zkontrolujte sítě na oknech. Přece jen, chystáte se pustit do vivisekce. A to není nic pro anděly.
† 08. 12. 2011 | kód autora:
QqRRecenzovat může i cvičená opice! Názor je to sice kontroverzní, na popularitě mu to však nijak neubírá. Často se vyskytuje v diskuzích na jednotlivých webzinech a pod svou vlajku stmeluje jak nekritické fanoušky zdrbaného titulu, tak milovníky vybroušených literárních pokroutek znechucených nedostatečným strháním krmného čtiva – již z principu.
Ti, kdo jej zastávají, si často neuvědomují, jaká je úloha recenzenta. Nemá pět ódy či vršit sofistikované sarkasmy, ale seznámit čtenáře s knihou. Takovou, jaká se mu zdá být, a ideálně i takovou, jaká je.
Zní to jednoduše? Pak laskavě odložte iluze v šatně. Spolu s poznámkami o cvičených primátech.
Přestože věřím, že můj oblíbený publicistický žánr vznikl jako vedlejší produkt swingers party čtenářského deníku, literární kritiky, eseje, PR článků a zjevené pravdy, uznávám, že recenzovat není zrovna legrace.
Už vidím ta povytažená obočí.
Cože? Ona není legrace dostat knížku zdarna a vypotit k ní pár vět?
Tedy, ano, vraťte se do pomyslné šatny. Tohle je také iluze.
Technicky vzato není problém si sednout k počítači, zapnout textový editor a zplodit pár vět o knížce. Ale těžko to bude recenze. Ta totiž funguje jako souvislý text představující autora a knihu, má nějakou strukturu (ideálně i myšlenku), a hlavně – stojí na argumentech, které by její autor dokázal uhájit i před koncilem v Kostnici.
"Huse! Proč tvrdíš, že autor przní jazyk český?"
"Protože nerozlišuje mezi měkkým a tvrdým i. Na stranách 150 až 210 chybí veškerá interpunkční znaménka. Že je mimo schopnost spisovatelovu rozlišení nábodeníček dlouhých a krátkých, raději mluvit nebudu. To vše ze stránky pravopisné. K obsahu se vztahují jiné výroky, jež byly vašimi ctihodnostmi označeny jako důkazní materiál pro další přelíčení."
Pokud máte štěstí, vždy se může objevit někdo, podle nějž buď sjíždíte veledílo tisíciletí, nebo naopak blahem ucvrnkáváte nad totálním brakem, - a pocítí potřebu šířit osvětu. A co hůř, je dosti možné, že bude mít pravdu. Nebo svým způsobem pravdu. V takovém případě můžete dělat jediné, a to kultivovaně diskutovat (od toho tu jsou argumenty) a hájit svá stanoviska.
(Pokud máte smůlu, buď vás nikdo nečte, nebo mu nestojíte za komentář, nebo vám stoupne návštěvnost na základě množství odkazů typu "ten úlet si prostě MUSÍŠ přečíst!".)
Asi nejspolehlivější způsob, jak se vyvarovat podobných nepříjemností, je držet se známého imperativu "piš jenom o tom, o čem (aspoň něco) víš". Recenzent by měl mít načteno. Natolik, aby se dobře orientoval v žánru a jeho kategoriích. Máloco zadělá na faux pas tak spolehlivě jako vynášení podprůměrné fantasy pro teenagery mezi nesmrtelnou klasiku fantasy (ať žije Eragon).
Minimem je znát význačná díla a vědět, proč jsou význačná.
Nebýt v šoku z existence autorů jako Asimov, Clark, Herbert, Tolkien, Moorcock, Le Guin, Strugačtí, Card, Martin... jejich spisy by měly být pro recenzenta fantastiky víc než pouhý seznam titulů bez konkrétních představ a asociací. Vyjadřovat se k literatuře, to znamená znát kořeny, tradice a opory. Na základě čeho by bylo možné zaujmout stanovisko čerpající z něčeho víc než jenom z povrchních a subjektivních dojmů?
Otázka objektivnosti je obecný problém. Recenzent se totiž snaží co nejnestraněji zprostředkovat svůj (logicky zcela subjektivní) prožitek z četby. Pochopitelně by měl ke knize přistupovat otevřeně, prost předsudků, vyzbrojen svým odhodláním, pevnou vůlí, zápisníkem a souborem předchozích čtenářských zkušeností a znalostí. Jenže už v tom posledním se schovává kámen úrazu. Každý totiž preferuje něco jiného.
Je fajn vědět, čemu (a proč) dávám přednost.
Ještě lepší je se z toho poučit a zohlednit to při výběhu titulů. Jak mám psát o romancích, když o nich prakticky nic nevím? Jak mám rozpoznat kvalitu military sci-fi, když se neustále divím, proč se tam všichni oslovují hodnostmi a tápu, kteráže ta šarže je vyšší? - Největší hloupost, jakou může recenzent udělat, je dobrovolně si zvolit titul, kterému nemá podle svého názoru šanci porozumět. Jediné, co jej v takovém případě obhajuje, je záchrana světa či šéfredaktor neštítící se masakrování roztomilých králíčků.
Recenze by neměla stavět na stanoviscích LÍBÍ – NELÍBÍ. Mnohem důležitější je si vytvořit představu, kdo je autor, pro koho píše, a co chce říct. A pak se zamyslet, jak moc se mu podařilo splnit nastavené cíle. Na tomhle základě je možné začít pracovat s dojmy a pocity. Dříve však nesmí vstoupit do hry.
Když jsem loni v říjnu začala recenzovat pro fantasya.cz, moc jsem toho o recenzování netušila.
Dobře, nevěděla jsem o něm vůbec nic, a když se ohlížím zpět, žasnu, že jsem se do recenzentské soutěže skutečně přihlásila za střízlivého stavu.
Rubrika "O recenzování" vychází z rubriky, kterou jsem si psala na svých webových stránkách, a která nepřežila jejich překopávání. Ráda bych napsala, že jejím cílem je pomoci nováčkům na poli tohoto publicistického žánru. Jenže nejsem naivní idealista, vím, že patent na pravdu nevlastním a pořád se toho mám hodně co učit. Takže víc než oč jiného jde o shrnutí mých názorů a zkušeností. Doufám, že někomu snad k něčemu bude. :-)
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
